dominance
|
Dominantní chování majitele
Všechny psy lze vychovat, Molossové jsou psi od přírody sebevědomí. Jejich posláním bylo samostatně hlídat a bránit majetek, pozemky nebo život jejich pána, často se museli samostatně rozhodovat a pro jednoho člověka, jemuž patřili, byli schopni zabít jiného, který se vetřel na jejich teritorium nebo jinak ohrožoval svěřený majetek či bezpečnost osob. Samostatnost byla vlastnost, kterou chovatelé cíleně rozvíjeli. Ruku v ruce se samostatností jde sebevědomí a se sebevědomím také snaha prosazovat se i ve vlastní smečce. Lidé zabývající se výzkumem chování u zvířat zjistili, že se pozdější chování a vztah psa k člověku vyvíjí a vtiskuje již v nejútlejším věku štěněte. Tak zvané období vtiskování - ve čtvrtém až sedmém týdnu života štěněte - je nejdůležitějším obdobím pro vývoj charakteru psa. Rozhodujeme-li se pro psa, přejeme si obvykle, aby měl rád lidi, aby se snadno vychovával, vycházel s dětmi a nerval se s jinými psy. Pravda je však taková, že opravdovou radost můžeme mít obvykle jen ze psa, který pochází od dobrého chovatele, jenž se svými štěňaty intenzivně zabývá. Nezáleží tedy jen na volbě správného plemene psa, ale rozhodně také na volbě správného chovatele. S výchovou musíme začínat v nejútlejším věku. Je špatné, říkat si, že štěně je ještě malé, že ho začneme vychovávat, až se zabydlí nebo až dostane trochu rozum. Molossové potřebují láskyplnou, ale důslednou výchovu. Snáze naučíme psa potřebnému tak, že mu dovolíme učit se jen žádoucí návyky. Musíme zabránit tomu, aby se naučil špatným návykům. Proto mu k nim raději ani nedáme příležitost. Pokud svému psovi jednou něco zakážeme, platí zákaz stále a od všech členů rodiny. Jakmile psovi něco dovolíme, platí toto dovolení stále. Ale pamatujme, že každý kousek půdy, který na nás pes získá, ztrácíme navždy. V soužití se psem musíme vycházet z toho, že pes nás neustále sleduje, hodnotí naše chování, zkouší naši sílu a experimentuje v tom, jak daleko si může dovolit zajít. Nejen v tom se podobá dětem. Proto se nesmíme zapomínat ani ve chvílích pohody a spokojené hry se psem, že my jsme psovi nadřízení, že my jsme pro něj „alfa-vlky“ a že mu to musíme dát najevo srozumitelným způsobem. Způsob výchovy, který má být psovi srozumitelný, musí odpovídat přirozeným projevům chování u psů. Nevíme-li si rady, podívejme se na fenku, jak by v podobné situaci reagovala ona. Můžeme se spolehnout, že fena to dělá dobře. Hned zpočátku je třeba si ujasnit několik hlavních zásad: povely psovi nikdy neopakujeme, psa trestáme okamžitě po prohřešku a pro něj srozumitelným způsobem. Vydáme-li psovi povel, neopakujeme ho, ale poslušnost si úměrným způsobem vynutíme a po splnění požadovaného cíle psa důkladně pochválíme. Nebudeme tu opakovat takové všeobecně známé věci, jako "jak naučit psa povelu sedni" nebo "kterak trénovat přivolání". Jako fakt vezmeme jediné: povely se prostě neopakují - povel vydáme (například "Ke mně!"), zajistíme úspěšné splnění povelu (prchající štěně bez dalších komentářů a hlasových projevů doženeme, dopravíme ho nějakým - i nepříliš příjemným způsobem -způsobem na místo přivolání) a pak psa za splnění povelu důkladně pochválíme (i když jsme ho transportovali přes půl louky a přes jeho odpor na původní místo). Štěně brzy pochopí, že výhodnější je poslouchat. Štěně. Dospělého psa bychom tímto způsobem nevychovali, protože .... už jste se někdy pokoušeli dohonit na louce prchajícího dospělého bullmastifa? Tresty jsou kapitola sama pro sebe. Podívejme se na lidi: psy trestají novinami, proutkem, vodítkem, někdy dokonce ranami rukou, na psy křičí a rozčilují se. Štěňatům máchají čumáčky v loužičkách a po návratu z práce psa odpoledne potrestají některým z těchto způsobů za to, že někdy dopoledne roztrhal sváteční vyšívaný ubrus. Všechno špatně. Podívejme se na fenu. Už jste někdy viděli, že by fena vzala proutek a šla s hlasitým pokřikem seřezat svého potomka za to, že ji kousnul? Prvním stupněm "trestu" je ignorance. Jestliže si štěně vynucuje naši pozornost a nám se to nelíbí, do důsledků je ignorujeme. Druhým stupněm projev nelibosti gestikulací - dokonale na psy zapůsobí, jestliže se nahrbíme, upřeme na ně zamračený pohled a potichu hluboce zavrčíme. Dalším krůčkem je uchopení shora za tlamu, pak přitisknutí tlamy dolů. Ještě vyšším trestem je varovné zatahání za kůži na krku (doprovázené příslušnou gestikulací), dalším stupněm je zatřesení za kůži na krku, až pes ztratí kontakt s podložkou, nejvyšším trestem je svalit psa na hřbet a zdola stisknout varovně kůži na krku. Budeme-li používat tyto stupně uváženě a důsledně, budou velmi účinné. Jinak je ve výchově molossa třeba používat neustálá drobná gesta nadřazenosti, jež pes dobře chápe, a budeme-li důslední, můžeme si být téměř jisti, že k závažnějším konfliktům ani nedojde. Uvádíme zde několik možností, jak psovi naznačit svoji nadřazenost. Jde vlastně o sbírku neustálých drobných "buzerací", jež nejsou nijak násilné, ale které jsou velmi účinné, a vejdou-li nám do krve, nebude nám zatěžko udržet psa v mezích, jaké nám vyhovují. Je vynikající si se svým štěnětem hrát. Ale i ve hře, musíme myslet na to, že hra je (zatím) nenásilným měřením sil. A proto musíme ze hry se psem vždy nakonec vyjít jako vítězové. V opačném případě bychom pomalu ztráceli jeho respekt a podkopávali svoji autoritu, pes by získal postupně pocit převahy a mohl by se pokusit změnit hierarchické uspořádání v naší "smečce". Hrajeme-li si se psem na "přetahovanou", předměty, o které se přetahujeme, psovi neponecháváme. Chápal by to jako kořist, v ponechaném předmětu by spatřoval své vítězství - a naši slabost. Na hraní a okusování musí mít pes jiné hračky.
Vůdce smečky rozhoduje o tom, kdy si chce hrát a kdy ho hra přestala bavit. Proto musí podněty ke hře vycházet od nás a hru ukončíme dřív, než hra přestane psa bavit. Vůdce smečky rozhoduje o tom, co si smí pes ponechat. Proto mu od štěněcího věku bereme jeho hračky, kosti, které si okusuje, předměty, které ho zajímají. Někdy mu je vrátíme, jindy ne. Projeví-li s naším jednáním nespokojenost, předmět zpátky nedostane a důrazně vyjádříme nelibost nad jeho chováním. Vůdce smečky rozhoduje o tom, kdy chce navázat sociální kontakt. Proto musí hlazení a mazlení psa vycházet od nás, ne z jeho popudu. Chce-li se pes pomazlit, nepohladíme ho, naopak ho hladíme, jakmile to vyhovuje nám. (Nezapomínejme, že svého psa nehladíme nikdy dost.) Vůdce smečky je vůdcem a smečku tedy vede. Proto procházíme jako první dveřmi, psovi se nevyhýbáme, ale odstrčíme ho a naopak mu sami zabráníme v cestě, hrne-li se kupředu jako první. Pes nám musí ustoupit z cesty, musí nám dát přednost. Jako první procházíme dveřmi, jako první vstupujeme do vrat, jako první přecházíme přes lávky, jako první jdeme úzkou pěšinou. Jakémukoliv pokusu psa předběhnout nás zabráníme - kolenem ho přetiskneme k rámu dveří, shodíme ho s lávky ke straně, vrata mu přivřeme před nosem. I ve hře povalíme psa na hřbet a přidržíme ho za krk, dokud se nepodřídí. Začínat musíme samozřejmě ve štěněcím věku, protože dospělého molossa již na hřbet tak snadno nedostaneme. Psa sice přidržujeme, ale současně ho hladíme, dokud se nepodvolí. Až potom psa pustíme, ale ve hře již nepokračujeme. Leží-li pes někde, kde nám překáží, lehce do něj beze slova strčíme. Pes se zvedne, poodejde stranou a zase si někam lehne. Podřízený pes vždy uvolňuje hierarchicky výše postavenému místo. Psovi naopak neuhýbáme. Chce-li si sednout vedle nás, neuhneme mu ani o píď. Hierarchicky nadřazení psi se ve smečce vždy nasytí první. Připadá-li doba krmení psa na dobu, ve které jíme i my, nejdříve se najíme sami (a pokusy o "žebrání" z jeho strany kvitujeme projevy nelibosti - stačí se přikrčit, zamračeně na psa zírat a třeba i trošku zavrčet) a teprve potom dostane pes. Máme-li dva psy a mladší (a v budoucnu silnější) se začíná dostávat přes staršího (ale slabšího) psa, je-li již prakticky rozhodnuto, nemůžeme silnějšího okřikovat a podporovat slabšího. Musíme přijmout novou situaci a novou hierarchii, jak se s ní musí smířit i pes. Nechceme-li, aby pes vrčel třeba na návštěvníky, nesmíme poplácat psa, když zavrčí, ale okřiknout rozumně zvoleným povelem (například "Nesmíš!" - zásadně nepoužívat povel "Fuj!", který by měl být vyhrazen pro věci, které pes nesmí nikdy a v žádné situaci. Povel "Nesmíš!", že pes danou věc nesmí dělat teď, ale jindy a za jiné situace tento zákaz platit nemusí). Moloss není vhodný pes na cvičák. Ne že by nezvládl to, co ostatní psi. Zvládnout poslušnost mu sice trvá poněkud déle, než služebním plemenům, zato však naučené cviky nezapomíná a není je třeba upevňovat. Co psa molosského plemene naučíme, to už nikdy nezapomene. A v tom tkví kámen úrazu. Nezapomene nic z toho, co jsme ho naučili. Ani když jde o zlozvyky.... Druhým důvodem, proč bychom neměli se psem chodit na cvičiště je to, že nás tam budou přesvědčovat, abychom si zkusili, co ten náš pes dovede. Víme, že se v naší zemi pokoušelo několik majitelů molosských psů cvičit své psy na klasických cvičištích. Většina z nich narazila na jeden velký problém: ačkoliv psům figurant nabízel k zákusu hadr nebo pešek, raději si kousli do ruky. A ačkoliv jim figurant nabízel k zákusu ochranný rukáv, většina z nich dala přednost krku - naštěstí (kromě šoku) bez vážných následků pro figuranta, protože šlo ve valné většině ještě o téměř štěňata. A vracíme se k faktu, že co molossa jednou naučíme, to nikdy nezapomíná. Nevydařeným pokusem na cvičišti jsme ho naučili, že je dovoleno kousnout si do člověka....a tak ani to nezapomene. Největší chybou ovšem bývá, pokud se někdo pokouší cvičit obranu s molossem, u něhož není dokonale zvládnutá poslušnost. Protože moloss, který neposlouchá stoprocentně spolehlivě a naučil se občas si někde kousnout, je nevypočitatelným a nezvládatelným psem, který může svému majiteli způsobit mnoho nepříjemností. Je pravda, že například ve Francii nebo Itálii se někteří molossové služebně cvičí, ovšem výcviku a využití takto vycvičených psů se tam věnují profesionálové. Pro naše běžné účely stačí, naučíme-li našeho psa naprosto spolehlivě poslouchat v každodenním životě, ale k tomu nepotřebujeme cvičiště. Cvičiště je umělé prostředí a řada psů poslouchá na cvičišti jako hodinky (protože tam se to musí) a jinde jsou stejně nevycválaní, jako ti, kdo na cvičiště nikdy nevkročili. Molossa nikdy neposkytujeme k výcviku jiné osobě. Svěříme-li ho (byť zkušenému) cvičiteli, sami jsme si podřízli větev. Moloss je pes jednoho pána - a začne-li jako svého pána uznávat najatého cvičitele, nemůže pokládat za pána nás. Proto se výcviku svého psa věnujeme zásadně sami, i když někdy pod odborným vedením.
Výchova není snadná. U psů ani u lidí.
|
|
|
|
|